Ten velký den nastal 28. 12. 2000. Jaký? No přece - já se narodila!!! Kdybych si trošičku pospíšila, mohla jsem být krásný dárek pod stromeček, ale i tak to je super. U mámy se ségrami a bráškami bylo fajn, ale to jsem ještě netušila, co mě čeká. 10. února začli postupně odjíždět bráškové, sestřičky a nakonec to vypadalo, že se snad nikomu nezalíbím. Ale bála jsem se zbytečně. Najednou jsem i já seděla v autě, kolem mě plno velkých i malých človíčků a uháněli jsme do mého nového domova. Všichni se nade mnou rozplývali, pořád na mě koukali a vůbec, ale vůbec netušili, jak je mi smutno a hlavně - že jízda v autě mi nedělá vůbec, ale vůbec dobře. Brzy to však poznali.

A tak jsem se ocitla v Teplicích nad Metují; a mí noví páníčkové se jen rozplývali. Bodejď by ne když jsem byla takové nádherné psí miminko. Dokonce i moji první loužičku si vyfotili na památku, jen nechápu, proč nad těmi dalšími nejásali, ale hubovali. Postupně jsem začala objevovat spoustu krásných a pro mě tak voňavých věcí, takže: panička přišla o dvoje bačkory ( stejně byly staré, ale mně se tááák moc líbily ), páníček přišel o pár ponožek ( kdyby si je uklízel na své místo.......) a o dětech - o těch ani nemluvím. Po pár dnech se nenašlo jediné tričko, na kterém bych nezanechala památku od svých zoubků. Ostatně mé zoubky zůstalyi i na konferenčním stolku a židli v obýváku. Jenom by mě zajímalo, proč se to nikomu nelíbilo, když mně se to zdálo naprosto úžasné. Někdo namaluje obraz, někdo nahraje desku a já - taky přece po sobě chci něco hodnotného zanechat.

A tak jsem si hezky rostla a rostla, učila se chodit na vodítku, což se mi vůbec nelíbí, protože na zemi je taková spousta báječných věcí a mí páníčkové mi nechtějí dovolit k nim čuchat, popř. se v nich vyválet. Ale jen co mě pustí z vodítka, tak jim to trápení vracím. Po pár minutách válení v bahýnku či v něčem jiném mám do voňavého štěňátka opravdu hodně, ale hoooooodně daleko a mí páníčci by si nejraději zacpali nos a utekli, jenomže nemůžou. To mají za to, že mě nutí dělat , co nechci.

Jednoho dne se stalo něco nečekaného. Přijeli k nám na návštěvu cizí lidi s velkým a malým bíglem. Ten velký byl mimochodem moc hezký, ale oni si ho klidně odvezli a místo něj mi doma nechali toho malého. To jsem tedy nečekala! Snad si nemysleli;, že si s tím mrňousem budu hrát nebo dokonce se o něj starat?! Hezky jsem jim celý zbytek dne dávala najevo, co si o tom všem myslím. Najednou to bylo Baddy sem, Baddy tam .......ale ne, to bych lhala. Na mě taky nezapomínali, pořád kolem mě chodili, nešťastně na mě koukali;......Dokonce i párek mi dali, ovšem kvůli jednomu párku se přece nezblázním. Dva už byly lepší a ten třetí - on nakonec ten malý není vůbec špatný a dokonce je s ním i docela sranda. A pak - ve dvou ty naše rošťárny půjdou určitě líp.